Příliš hlučná samota

Dělník ve sběrně starého papíru Haňťa pracuje pětatřicet let u stařičkého lisu. Z hromad papíru zachraňuje vzácné knihy a shromažďuje je ve svém pokojíku, čte si v nich a tak je „proti své vůli vzdělán“. Novela Příliš hlučná samota je vlastně vnitřní Haňťův monolog, psaný sonátovou formou se spoustou stále se vracejících motivů. Čtenář se seznámí s Haňťovou první láskou Mančinkou i cikánkou Ilonkou, která zmizela v koncentračním táboře. Je svědkem každodenního zápasu s horami papíru i s nekonečnými džbány piva, vyslyší Haňťovy citace filozofů i jeho sny o důchodu, do kterého si odvede i vysloužilý mechanický lis. Práce je pro Haňťu rituál, balíky slisovaného papíru jsou umělecká díla, v jejichž útrobách se nacházejí poklady ducha. Moderní sběrna, kterou Haňťa navštíví, jej děsí neosobností a sterilitou, nedovede si takovou práci představit. A když je přeřazen do sběrny čistého papíru, kde již nebude moci objevovat krásné knihy, blíží se zoufalé rozhodnutí...

Bohumil Hrabal (1914–1997) je český prozaik a jeden z nejvýznamnějších a nejosobitějších spisovatelů druhé poloviny 20. století. Po roce 1970 nesměl několik let oficiálně publikovat, psal do samizdatových a exilových periodik. Mezi jeho nejznámější díla patří Ostře sledované vlaky, Obsluhoval jsem anglického krále, Postřižiny nebo Příliš hlučná samota. Řada Hrabalových textů byla zfilmována. Hrabal jako autor byl dlouhá léta spjat s nakladatelstvím Mladá fronta, které v roce 2019 obdrželo cenu Magnesia Litera v kategorii Nakladatelský čin za vydání sedmisvazkových Spisů Bohumila Hrabala.