Svatý Ambrož. O ráji

Sedmnáctý svazek edice Patristika přináší překlad komentáře O ráji, jehož autorem je milánský biskup svatý Ambrož (cca 340 – 397). Ambrož interpretuje biblické vyprávění o rajské zahradě především jako symbol vnitřního života lidské duše. Svým filosoficko-teologickým komentářem prvních kapitol knihy Geneze také vystupuje proti skupinám gnostiků a manichejců, kteří pohrdali hmotným světem a Bohem Starého zákona. Prostřednictvím série otázek a odpovědí zkoumá klíčové motivy týkající se lidské přirozenosti, svobodné vůle a původu hříchu a zabývá se jak bezprostředními obavami svého publika, tak širšími doktrinálními otázkami.

Úvodní studie shrnuje starověké představy o ráji a zaměřuje se především na autory, jejichž vliv lze vysledovat v Ambrožově díle. Věnuje se také osobnosti samotného Ambrože a reáliím počátků jeho episkopátu. Podrobně představuje autorský záměr a strukturu spisu, Ambrožovu inspiraci Filónem Alexandrijským i jeho kritiku nauky Apella, gnostického učitele 2. století.

David Vopřada

Ukázky:

Je-li ráj místem, kde vyrašily mladé výhonky, pak se zdá, že rájem je duše, která rozmnožuje přijaté semeno, v níž je zasazena každá ctnost a v níž se nachází také strom života, totiž Moudrost. O ní Šalomoun praví, že nevyrašila ze země, nýbrž pochází od Otce, neboť je září věčného světla a výronem slávy Všemohoucího. (…) Jako je tedy moudrost pramenem života a zdrojem duchovní milosti, je i základem ostatních ctností, které nás vedou na cestě k věčnému životu. Z této obdělané duše, nikoli z té neobdělané, vyvěrá tento pramen, aby zavlažoval ráj, totiž jakýsi porost rozmanitých ctností. Ty mají čtyři počátky, do nichž se tato moudrost rozděluje. A o jaké čtyři počátky se jedná, ne-li o rozvážnost, uměřenost, statečnost a spravedlnost? Tyto ctnosti od nás převzali i moudří tohoto světa a včlenili je do svých knih. A tak jako je moudrost pramenem, jsou i tyto čtyři řeky proudy ctností, které z onoho pramene vytékají.

Je tu ale ještě jeden rozdíl: hadovi se říká, že bude žrát zemi, zatímco Adamovi, že „v zármutku bude jíst polní trávu“. Máme v tom chápat jakýsi postup: když pojídáme zemi, jsme stále ponořeni do určité zloby; když trávu, nacházíme se již na cestě pokroku; když pak chléb, tehdy dosahujeme plné síly. I my tedy v tomto životě dosahujeme určitého pokroku, podobně jako apoštol Pavel, když praví: „Už nežiji já“ – tedy nikoli já, který jsem dříve žral zemi, ani já, který jsem jedl trávu, neboť „veškeré tělo je tráva“ – „ale žije ve mně Kristus“. To znamená: žije ve mně živý chléb, jenž přichází z nebe; žije moudrost, žije milost, žije spravedlnost, žije vzkříšení.

Vydavatel: KRYSTAL OP