Autority

Edice „Autority“ představuje korespondenci Jana Čepa s osobnostmi, které zásadním způsobem spoluutvářely jeho tvůrčí a intelektuální vývoj. Soubor přináší výběr z epistolografie z let 1922–1947, nahlížené jako prostor vnitřní proměny, která se rozvíjela v dialogu s jednotlivými autoritami.

První z adresátů, litovelský profesor Eugen Stoklas, s nímž si Jan Čep dopisoval již během vysokoškolských studií, uvedl začínajícího prozaika do liberálně orientovaného prostředí humanistického vzdělání. Po seznámení s Josefem Florianem se stal staroříšský vydavatel průvodcem světem žité katolické spirituality, který začínajícímu prozaikovi ukázal, jak lze víru integrovat do každodenního života i literární tvorby. V listovním rozhovoru s Jakubem Demlem si Čep postupně vyjasňoval vlastní duchovní pozici a směřoval k uměřenější, existenciálně zakotvené podobě duchovního života, kterou dále rozvíjel v dopisování s F. X. Šaldou. Listy Josefu Svítilovi a Josefu Vašicovi dokládají Čepovu potřebu duchovní stability v období okupace, které vnímal jako dobu duchovního rozvratu a hodnotové dezorientace české společnosti. Zvláště dopisy Josefu Vašicovi z posledních válečných let až vizionářsky předjímají budoucí podmanění české společnosti a útlak katolických intelektuálů po únoru 1948.

Jan Čep (31. 12. 1902 Myslechovice u Litovle – 25. 1. 1974 Paříž), prozaik, esejista a překladatel z francouzštiny, angličtiny a španělštiny. Studoval v Praze na FF UK češtinu, francouzštinu a angličtinu. Studia nedokončil, odešel do Staré Říše k Josefu Florianovi, s nímž kratší čas spolupracoval na Dobrém díle. Po únoru 1948 opustil Československo a působil jako kulturní redaktor Rádia Svobodná Evropa. V r. 1954 se oženil s dcerou francouzského literárního kritika Charlese Du Bose. Zemřel po třetím záchvatu mozkové mrtvice, pohřben je v hrobce svého tchána v Celle-St. Cloud u Paříže. Čepova prozaická tvorba není příliš rozsáhlá (především povídkové soubory Dvojí domov, 1926; Zeměžluč, 1931; Letnice, 1932; Děravý plášť, 1934; Modrá a zlatá, 1938; Tvář pod pavučinou, 1941; Polní tráva, 1946; román Hranice stínu, 1935). V exilu Čep rezignoval na povídkovou tvorbu a věnoval se esejistice. Byl také vynikající epistolograf, jeho dopisy byly ale zatím knižně zpřístupněny jen částečně, a to ve vzájemné korespondenci s Janem Zahradníčkem (1995, 2000), Aloysem Skoumalem (2015) a v listech Věře Procházkové (2004). Jan Zatloukal edičně připravil korespondenci s francouzskými přáteli (2016), Henri Pourratem (2021) a Vladimírem Peškou (2009). Čepovo dílo se vyznačuje stylovou prostotou a čistotou jazyka, neotřelým „jitřním“ pohledem na skutečnost, schopností zachytit exis­tenciální zkušenost umírání, napětí mezi časem a věčností.

Vydavatel: CENTRUM PRO STUDIUM DEMOKRACIE A KULTURY