Vyznání na hraně času a věčnosti II.

Druhý díl pamětí česko‑římského teologa Karla Skalického je poutavým svědectvím o době jeho italského života mezi lety 1956–1994. Memoáry jedné z klíčových osobností exilu, která zanechala silný otisk jak v českém exilovém, tak v italském teologickém prostředí, jsou psány čtivým jazykem, tak charakteristickým pro autora řady českých a italských titulů. Paměti jsou rovněž důležitým zdrojem informací o lidech a událostech, které by se bez jeho poutavého vyprávění a osobních zážitků staly jen souborem historických faktů. Kniha Vyznání na hraně času a věčnosti: Ve městě sedmi pahorků přivede čtenáře do prosluněného Říma, v němž Karel Skalický strávil téměř čtyřicet let života. Řím a Itálie se vepsaly do jeho způsobu života a pomohly mu uchovat a rozvinout úctu k lidem, jimž jako kněz, univerzitní pedagog a vědec celý život slouží. Kniha plná dobových fotografií, slunce, příběhů a radosti ze života a setkání s Bohem.

Prof. Martin C. Putna (z recenze): V prvním díle šlo zejména o dramatický útěk z komunistického Československa a pozdější odhalení, že se vypravěč nevědomky stal nástrojem akce StB coby „bílý kůň“. Ve druhém díle jde jednak o napětí a intriky a zápasy v českém exilu, jednak o vnitřní drama marného boje proti přirozené touze po reálné životní partnerce. Bez osobního urážení kohokoli z oponentů, bez skandalizování sebe či jiných, s dnes věru neběžnou noblesou, ve spontánním toku vyprávění vypravěč podává osobní svědectví a současně vytváří příběh široce srozumitelný a platný a výmluvný. Hoden pozoru je i Skalického styl, jeho čeština pěstěná, přirozená, a přece s lehoučkým nádechem onoho archaismu, typického pro exulanty „první vlny“.

Prof. Tomáš Petráček (z doslovu): Jsem vděčný Karlu Skalickému, že odložil své jiné plány a připravil nám toto pozoruhodné osobní vyprávění. Jestliže jsme intuitivně a v obrysech tušili, co všechno pro českou a světovou církev a společnost vykonal, nyní máme výrazně přesnější představu. Jestliže jsme intuitivně a částečně nacházeli kořeny a zdroje jeho pokorné velikosti, nyní máme k dispozici mnohem komplexnější zdroj poznání. Jeho výpověď je o to cennější, že je posledním svědkem této velké generace českých exilových katolíků, jimž místní církev po roce 1989 nedokázala ke své vlastní škodě dát zdaleka takový prostor, kolik by si svými prokázanými schopnostmi, lidským a myšlenkovým potenciálem a obdivuhodným dílem zasloužili.

Karel Skalický (1934 Hluboká nad Vltavou)je česko­římský teolog a římsko­katolický kněz, který uprchl v roce 1956 přes Rakousko do italského exilu. Po vysvěcení na kněze (1961) se stal vychovatelem mládeže ve vatikánském Oratoriu sv. Petra, po vynuceném příchodu kardinála Josefa Berana v roce 1965 do Říma spolu s Jaroslavem Škarvadou jeho sekretářem. Od akademického roku 1968/1969 začal vyučovat na Teologické fakultě Papežské Lateránské univerzity, kde se následně stal profesorem a kde přednášel až do svého návratu do České republiky v roce 1994. Jméno Karla Skalického je spjato s řadou exilových podniků. Účastnil se života Křesťanské akademie Řím, Opus bonum, SVU, působil jako duchovní správce českých emigrantů v Itálii, od r. 1970 až do roku 1986 byl kaplanem Školského řádu bratří Maristů v římském EURu. Publikoval v řadě exilových časopisů, ve Svědectví či Proměnách. Jeho jméno je nesmazatelně spjato s exilovým časopisem Studie, jehož šéfredaktorem byl až do konce jeho vydávání na přelomu let 1990 a 1991. Na jaře roku 1994 se natrvalo vrátil do vlasti. Začal působit jako profesor Teologické fakulty Jihočeské univerzity a jako farář v rodné Hluboké nad Vltavou, později v kostele sv. Jana Křtitele a sv. Prokopa v Českých Budějovicích. Je autorem mnoha knih s teologickou tematikou a nepřeberného množství odborných statí, studií a článků.

Vydavatel: CENTRUM PRO STUDIUM DEMOKRACIE A KULTURY