O blaženosti v Teologické sumě

Další díl Teologické sumy (STh I-II, q. 1-5) se zabývá posledním cílem člověka, který je zároveň principem lidského jednání, alespoň toho mravně dobrého. Tomáš Akvinský souhlasí s Aristotelem, když říká, že posledním cílem člověka je blaženost. Její křesťanské vymezení se však od čistě filosofického podstatně liší.

Ukázky:

Na přirozené rovině je pro Tomáše posledním cílem života samozřejmě život ctnosti, na rovině nadpřirozené pak Bůh. Tyto dvě roviny pak dávají i smysl rozlišení mezi štěstím, které se vztahuje na přirozenou rovinu našeho života, a blažeností představující nejdokonalejší štěstí, jehož dosažení není v našich silách a musí nám být darováno. Člověk je ve všech směrech omezený, kromě touhy po dobru a dokonalosti, která nemá hranici. Máme tedy přirozenou touhu po něčem, co nelze přirozeně dosáhnout. Proto nelze při hledání nejvyššího dobra a posledního cíle zůstat u konečných dober, ale je nutné směřovat k dobru nekonečnému. To lze ale dosáhnout pouze s pomocí nadpřirozené milosti.

Tomáš ukazuje že blaženost spočívá v nazírání božské esence. Je to jakýsi komplexní stav člověka, který různými způsoby zahrnuje všechny síly a schopnosti člověka. První a nejdůležitější je činnost spekulativního intelektu, který je aktivní i ve stavu dokonalé blaženosti. Vše ostatní je ve stavu blaženosti v klidu nebo má na blaženosti účast díky přetékání dokonalosti z činnosti intelektu. Proto blaženost v činnosti intelektu spočívá, ale nedá se na ni omezit.

„Jakási účast na blaženosti je v tomto životě možná, ale dokonalé a pravé blaženosti v tomto životě dosáhnout nelze. K tomu lze dojít dvojím způsobem.
Za prvé ze samotného charakteru blaženosti: Blaženost jakožto dokonalé a dostačující dobro vylučuje všechno zlo a naplňuje veškerou touhu. V tomto životě však nelze vyloučit všechno zlo, vždyť přítomný život je podroben mnohým zlům, jimž se nelze vyhnout, ať už je to nevědomost ze strany intelektu, nebo nezřízený afekt ze strany žádosti, či mnohé nepříjemnosti ze strany těla, jak to obšírně rozebírá Augustin v 19. knize O Boží obci. Stejně tak není možno uspokojit v tomto životě touhu po dobru. Člověk totiž přirozeně touží po tom, aby dobro, které má, trvalo stále. Avšak dobra tohoto života jsou pomíjivá, neboť pomíjí i samotný život, po kterém přirozeně toužíme a chceme, aby trval stále, protože člověk před smrtí přirozeně prchá. Proto je nemožné, abychom v tomto životě měli pravou blaženost.
Za druhé, když uvažujeme o tom, v čem zvláště spočívá blaženost: spočívá totiž ve vidění božské esence, které člověk nemůže v tomto životě dosáhnout, jak bylo ukázáno v první části Sumy. Z toho zjevně plyne, že nikdo nemůže v tomto životě dosáhnout pravé a dokonalé blaženosti.“

„O posledním cíli můžeme mluvit dvěma způsoby. Za prvé: z hlediska charakteru posledního cíle; za druhé: z hlediska toho, v čem se charakter posledního cíle nachází. Co do charakteru posledního cíle se všichni shodují v žádosti po posledním cíli, neboť všichni si žádají naplnění své dokonalosti, která má charakter posledního cíle, jak bylo řečeno. Avšak co do toho, v čem se tento charakter nachází, se všichni lidé v tomto posledním cíli neshodují, neboť někteří si jako naplnění dobra žádají bohatství, jiní rozkoš, další zase něco jiného. Podobně je to s chutí – pro každou chuť je sladké příjemné, ale pro někoho je nejpříjemnější sladkost vína, pro jiného sladkost medu nebo něco takového. Avšak nejpříjemnější musí být to sladké, co nejvíce chutná tomu, kdo má nejlepší chuť. A podobně musí být nejúplnější takové dobro, které si jako poslední cíl žádá ten, kdo má dobře uspořádaný afekt.“

Vydavatel: KRYSTAL OP