Svatý Jan Chrysostomos. Povzbuzení pronásledovaným

Život Jana Chrysostoma, nejplodnějšího autora řecky hovořící starověké církve, se odvíjel ve dvou protilehlých amplitudách: nejprve ho vynesl na konstantinopolský biskupský stolec a do nejvýznamnějších kruhů východořímské církevní politiky, aby ho pár let nato uvrhl do ponižujícího vyhnanství, kde také po třech letech zemřel. V exilu začal rozvíjet bohaté korespondenční styky se svými přáteli a vlivnými osobami tehdejších světských i církevních kruhů. Na samý závěr života sepsal pro své pronásledované přátele také dva rozsáhlejší spisy, které se zamýšlejí nad utrpením.

První z textů, Quod nemo laeditur nisi a seipso (Nikdo nemůže utrpět újmu, leda sám od sebe), nabízí stoické řešení, že spravedlivý trpět nemůže, neboť nemoc, chudoba, vyhnanství, smrt nejsou skutečným zlem a zdraví, bohatství, pocty a život nejsou skutečným dobrem. Druhý text, Ad eos qui scandalizati sunt (Těm, kdo se pohoršili), předkládá řešení ryze křesťanské, které vychází z nepoznatelnosti Božích záměrů, z víry v prozřetelnostní řízení událostí milujícím Bohem a z vědomí, že utrpení je jen zkouška a zárodek budoucí odměny. Zejména druhý spis se dotýká také problému zla v církvi, neboť Janovi stoupenci a přátelé trpěli kromě konfiskace, vyhnanství, odloučení od blízkých a jiných útrap také vnitřním bojem. Na sesazení jejich biskupa a na jejich pronásledování měly totiž lví podíl také církevní úřady a v takové situaci mohli být někteří z nich otřeseni i duchovně.

Tato kniha přináší komentovaný překlad obou těchto exilových spisů a dvě úvodní studie. Jedna z nich představuje život Jana Chrysostoma s důrazem na možné příčiny jeho konfliktu v Konstantinopoli a na průběh jeho exilu. V první kapitole líčí významné metodologické posuny, ke kterým došlo v chrysostomovském bádání v posledních letech, avšak v dalších kapitolách vychází z tradičního pojetí Janovy biografie, protože nové bádání dosud nepřineslo souvislý biografický narativ a pokoušet se o původní kritické přepracování Janova životopisu v rámci úvodu do překladu exilových spisů by nebylo zcela na místě. Druhá úvodní studie se soustředí na rukopisnou tradici obou textů a jejich literární charakteristiku a načrtává myšlenkový kontext, z něhož autor čerpal své argumenty a který je užitečný k pochopení hlavních témat obou spisů. (z úvodu J. Pavlíka)

Svatý Jan Chrysostomos neboli Zlatoústý (cca 350 – 407), konstantinopolský arcibiskup, patří mezi nejplodnější církevní otce: dochovalo se 17 jeho traktátů, více než 700 homilií, komentáře Matouše a Pavla (listy Římanům, Korinťanům, Efesanům a Židům) a přes 240 dopisů. Vynikal řečnickým a kazatelským uměním, jeho teologie je vytříbeně pastorační, zaměřená na nápravu společnosti a prohloubení zbožnosti každého člověka. Předával tradiční a bezpečnou nauku církve v dobách teologických sporů, vyvolaných zejména arianismem, který popíral Kristovo božství, a je tedy věrohodným svědkem dogmatického vývoje, kterého církev dosáhla ve 4.–5. století. V roce 1568 jej papež Pius V. jmenoval učitelem církve.

Ukázky:

Viděl jsi, že ani škoda na majetku, ani pomluvy, ani urážky, ani vyhnání do ciziny, ani choroby a zkoušky, ani to, co se zdá být ze všeho nejstrašnější, totiž smrt, neškodí těm, kdo to snášejí, nýbrž ještě více jim to prospívá. Ukaž mi, z čeho člověk trpí újmu, když z tohoto nikdo žádnou újmu nemá? Já se pokusím naopak dokázat, že těmi, kdo mají největší újmu a škodu a nevyléčitelně trpí, jsou lidé, kteří tyto věci páchají. Vždyť co může být ubožejšího než Kain, který tak zle naložil se svým bratrem? Co politováníhodnějšího než Filipova žena, která dala stít Jana? Nebo než Josefovi bratři, kteří ho prodali a poslali pryč do ciziny? Nebo než ďábel, který tolika neštěstími rozdrásal Jóba? Nejen za všechny ostatní úklady, ale hlavně za tento dostane řádný trest. Viděl jsi, jak i zde moje řeč dokázala více, než měla v plánu? Nejenže se tito trýznění muži od oněch úkladníků nedočkali žádné škody, ale vše se dokonce obrátilo na hlavu těch, kdo úklady strojí. Neboť ani bohatství, ani svoboda, ani život ve vlasti, ani ostatní věci, o kterých jsem mluvil, nejsou kvalitami člověka. Těmi jsou pouze správné činy duše. Když dojde ke škodě pouze na oněch věcech, kvalita člověka není ve skutečnosti nijak poškozena. (z listu Quod nemo laeditur nisi a seipso)

Vydavatel: KRYSTAL OP