Rodrigo Raubíř a neohrožený špunt

Špunt, který se ničeho nebojí a konečně chce v životě zažít nějaké pořádné dobrodružství, se skutečně vypraví ke Strašihradu a má jediné přání, poznat strašlivého Rodriga Raubíře a vstoupit k němu do služby jako jeho páže. Jenže rytíři Rodrigovi se ten nápad zamlouvá o poznání méně. Dosud se obešel docela dobře bez pážete a raději se místo loupeživým výpravám po okolí věnuje v klidu a tichu svým kaktusům (a výrobě sádrových lebek poražených nepřátel). Ale Špunt se nedá odbýt a vyráží vykonat pážecí zkoušku, kterou si pro něj Rodrigo, ve snaze ho od toho úmyslu za každou cenu odradit, vymyslel. Spáchat nějaký těžký zločin. Dobrodružství Hasdrubala Anaximandra Chrýsostoma, z pochopitelných důvodů zvaného Špunt, začíná a promluví v něm i podivuhodně sečtělý papoušek Sókratés. 

Kniha pro dětské čtenáře RODRIGO RAUBÍŘ A NEOHROŽENÝ ŠPUNT vychází ze tří kapitol objevených v pozůstalosti Michaela Endeho, autora i u nás dobře známého Nekonečného příběhu. Dopsat zbývající kapitoly připadlo Wielandu Freundovi, který dále rozvedl dobrodružství malého Špunta a nechal ho poznat (a hned potom unést) následnici místního trůnu – princeznu Filipu Anagundu Rózu zvanou Filipka, jejího strýce ze sedmého kolene - trudnomyslného krále Kiliána Posledního a také čaroděje jménem Havranus Roch i s jeho drakem Hukem, kteří si na trůn dělají také zálusk. Středověký svět je zabydlen i dalšími fantaskními tvory, jako jsou bahenní babice, kořenovci a skřítci, přesně v duchu příběhů Michaela Endeho. Napínavý, ale hlavně zábavný příběh je doplněn krásnými ilustracemi Reginy Kehn a knihu ocení zejména mladí čtenáři okolo 10 let.

Ukázka:

Kdyby měl na sobě Špunt pořád svůj pestrobarevný obleček, pěkně by do téhle krajiny zapadal, ale ve svém novém brnění z bahna připomínal spíše stvůru z Děsohvozdu – jako by ho zrodila černá skaliska pod Strašihradem na Hrůzovrchu a bahenní babice ho vykrmily svými kletbami.

Špunt ale na bahno skoro zapomněl. Prohlížel si jeviště svého budoucího zločinu jako krásně zabalený dárek a vůbec ho nepřekvapilo, že se k němu po hřebeni jednoho pahorku blíží jako na zavolanou kočár.

„Výborně,“ řekl. „Takže je rozhodnuto, jaký spáchám pokud možno co nejtěžší zločin.“ S těmi slovy se rozběhl po svahu dolů.

Blížící se kočár opravdu jako by vystoupil přímo z jedné z vymyšlených historek Rodriga Raubíře, tak dobře splňoval Špuntovy nároky. Hezčí by si loupeživý rytíř ve svém starém ušáku ani vymyslet nedokázal. Kočár byl totiž nejenže nalakovaný královskou bělobou, ale navíc byl tažený čtyřmi královskými bělouši a doprovázený skupinou jezdců v lesklém brnění.

Ty napíchnu na dřevec jako špekáčky, pomyslel si Špunt, hnal se přitom ke kočáru a vůbec ho nenapadlo, že žádný dřevec nemá. Jak se kočár blížil, jeho radost každým okamžikem narůstala. Čím blíže mu Špunt byl, tím větší radost měl z možnosti ho přepadnout. Ty zlatě nalakované loukotě! Ta rychle se otáčející kola! Ty umně tepané lucerny u kozlíku! Ty zlatem protkávané postroje spřežení běloušů! Ta nádherná vlajka, kterou třímal jeden jezdec v doprovodu! A není na té vlajce dokonce vyšitá královská koruna?

Vydavatel: PORTÁL